Dokážou se některá zvířata naučit lidskou řeč?

Některá zvířata dokážou vydávat zvuky, které výrazně připomínají lidskou řeč, případně ji rovnou kopírují. Zdaleka nejznámější jsou v tomto ohledu papoušci, ale dokážou to také například krkavcovití, jako jsou vrány nebo straky.

Zejména v rodinných filmech je toto často prezentováno tak, že zvíře rozumí tomu, co říká. A na první pohled to tak může i vypadat. Avšak otázka, zda se některý druh skutečně dokáže lidské řeči naučit, fascinovala nejen lidi, ale také vědce.

Je pravdou, že již zmínění papoušci mají inteligenci zhruba dvou až tříletého dítěte. V tomto věku již děti chápou význam některých důležitých pojmů a začínají tvořit první věty. Znamená to tedy, že si budeme moci s našimi opeřenými přáteli skutečně popovídat?

Odpověď zní, že nikoliv nezbytně. Je potřeba si uvědomit, že na rozdíl od lidského dítěte, které se s daným slovem obvykle učí i jeho význam, u ptáků nic takového nepozorujeme. To znamená, že si obvykle nedokážou spojit onen zvuk s danou věcí.

Jednoduše řečeno, sice vydávají zvuky, avšak ty pro ně nemají takový význam, jako pro člověka. Nemají totiž takovou mozkovou kapacitu, aby si je dokázali spojit s konkrétními věcmi. Proto si ani nedovedou tímto způsobem říci o potravu.

Je tedy jasné, že ke klasické verbální komunikaci, k jaké dochází mezi lidmi, nemůže mezi člověkem a papouškem dojít. Proč tedy ale ona slova říkají, když pro ně nemají žádný význam? Jednoduše proto, že pro ně význam mají, i když poněkud jiný, než bychom čekali.

Většina papoušků je velmi sociálních, a pokud jsou chováni samostatně, touží po společnosti. A tu se budou snažit najít kdekoliv. Brzy tedy zjistí, že pokud budou vydávat takové zvuky, které vydávají lidé, získají tím jejich pozornost. A o to jim jde především.

Samozřejmě to neznamená, že bychom je neměli učit „mluvit“ – nikomu tím neublížíme a náš opeřený přítel bude rád, že se mu věnujeme. Jen bychom neměli mít v tomto ohledu nerealistická očekávání.